Tělocvična

Eger 1931

Tělocvičný spolek

Podle Pröklovy kroniky byla za otcovské péče okresního hejtmana Hergeta a dobře smýšlejících městských otců zjara 1850 zavedena tělesná cvičení asi 30 žáků středních a obecných škol a s nimi značného počtu úředníků a profesorů tělocviku v Chebu. Vystaveni značné zlobě, jejíž příčina spočívala v naprosté neznalosti velkého významu tělocviku, musely být už po dvou letech tělocvičné produkce zastaveny. Místo toho založil profesor Eduard Khittl s několika nadšenými mladíky 29. července 1863 Chebský tělocvičný spolek.

Vzdor mnohým trpkým překážkám se dobrá věc podařila. Městské zastupitelstvo podpořilo mladý spolek a přenechalo mu jako cvičiště dnešní hospodářský dvůr a přidělilo také peníze pro zaměstnání školeného učitele tělocviku. Aby se občané obeznámili s ovocem cvičení, obzvláště aby se zhodnotily služby městu, byla ve spolku ustavena skupina hasičských cvičenců, kteří při mnohých velkých požárech odvedli zdatnou práci. Zjara 1865 bylo zavedeno cvičení dívek a téhož roku pořízen spolkový prapor, který se dodnes nosí na čestném místě.

Roku 1867 bylo zřízeno nové cvičiště na pozemku u Mostní brány a dům k výcviku cvičitelských hasičů. Mnoho neúspěchů v otázce tělocvičny vedlo ke svépomoci a bylo přistoupeno k intervenci u Chebské spořitelny o přiměřenou podporu. Spořitelna pak také věnovala 2 000 zlatých z přebytků roku 1868 na postavení tělocvičny v Chebu a přenechala městské radě brzké provedení této stavby. Stavba tělocvičny byla také dokončena a 4. prosince 1871 předána Tělocvičnému spolku v Chebu k používání.

Vědomí toho, že tělesně zdatný cvičenec se musí také duševně vyvíjet, zřídil spolek spolkovou knihovnu, která má dnes přes 2000 svazků. Roku 1878 se pořádala v Chebu župní slavnost vrchního chebského župního svazu, kterou navštívilo mnoho set cvičenců z okolí. Během následujících let se spolek tak rozvíjel, že bylo nutné v březnu 1880 ustavit samostatný spolek hasičů a oddělit jej od tělocvičného spolku. Pro nutné potřeby získal spolek roku 1896 hřiště pro mládež a letní cvičiště, které mu bylo v zájmu rozšíření města přenecháno. Nové větší cvičiště bylo pak zřízeno v ulici Vrbenského. Roku 1913 se pořádala v Chebu velká tělocvičná slavnost a na paměť zakladatele Jahna byl zřízen na volném pahorku ve stinném dubovém háji Jahnův pomník.

(Eger 1931,156)

Kunst 1992

Tělocvičná

Městská tělocvičná hala byla postavena v roce 1875 bezprostředně po dokončení Rudolfina jako volně stojící budova na základech znesvěcené stavby synagogy z roku 1870 na příkrém svahu namístě bývalé bašty. Budova směřovala podélně do Opitzstraße (dnes Sládkova ul.) a šikmo proti Rudolfinu. V roce 1945 byla těžce poškozena a později stržena.

Pro přestavbu na tělocvičnou halu bylo podáno v rámci veřejné zakázkay více návrhů, které zastupovaly různé historistické slohové směry, od pseudogotické koncepce jednoho neznámého architekta až k poněkud groteskní, malebné verzi Vinzenze Prökla, který navrhoval lidový vlastenecký sloh s chebským hrázděným zdivem s hravými hrázděnými věžičkami na rozích a hlavním rizalitu s venkovsky selským štítem. Poté došlo k realizaci pozdně klasicistního návrhu, který se slohově přizpůsobil Rudolfinu. Je možné, že pocházel stejně jako návrh na Rudolfinum od Gustava Corompaye.

Jednalo se o stavbu v šířce sedmi os se dvěma patry nad soklem, který vyvažoval strmost terénu. Podélná průčelí v Opitzstraße (dnes ul. Sládkova) případně směrem k parku Friedricha Schillera (dnes Komenského sady) byla jasně členěna dvěma rohovými rizality a kolosálními pilastry s dórskými hlavicemi, které se zvedaly nad vyčnívající římsu soklu až k širokému trámoví bez ozdob. V přízemí však již byly umístěny v soklech. Svým přísným tvarem s polovičním kanelováním, které se omezilo pouze na horní patro, odpovídaly přesně pilastrům v Rudolfinu. Díky jejich občasnému vystoupení na rizalitech se podařilo zvýraznit obzvláště strany.

Hlavní vchod se nacházel na užší straně namířené k Rudolfinu, která takto tvořila hlavní průčelí. Mohutný triumfální oblouk se zdvihal téměř na úrovni podlahy a táhl se dále nad podstavcem - zde dosahujícím do výšky patra - vzhůru až k trámoví, které jen těsně míjel zvýrazněný kámen na vrcholu. Také zde kryly z boku kolosální dvojité pilastry velké otevření ve stylu antických triumfálních oblouků, tak jak je známe již z postranních rizalitů. Tímto vzorem byl ještě silněji vázán návrh na rozdělení pater jednotlivých stran a jejich utváření pomocí postav ve výklencích jejich orámování. V realizaci se neuskutečnilo toto rozdělení, neboť se upřednostnily monumentální a nečleněné plochy jednotlivých stěn.

Vysoký sokl byl překonán plochým stoupajícím schodištěm, na jehož konci se hluboko ve výši podlahy rozevíral pod velkým světlíkem obdélníkový portál. Bohužel se nám nezachoval obraz vnitřku tělocvičné haly. Podle Vinzenze Prökla se však mělo jednat o trojlodní prostor s postranními galeriemi a hladkými toskánskými sloupy na hlavních stranách, které vyjadřují podobně jako vnější stavba sportovní tradici.

(Kunst 1992, 209)