Františkánský klášter a kostel

Františkánský kostel Zvěstování P. M. – archeologický výzkum 1987-1989

V západní části rozrůstajícího se města Chebu se brzy po roce 1240 usazují menší bratří sv. Františka z Assisi neboli minorité. Jejich první kvardián Eberhard je zmíněn roku 1247. Roku 1256 byl v již hotovém klášteře ubytován a vydal listinu řezenský biskup Albrecht. Při požáru Chebu roku 1270 zachvátily 16. května ničivé plameny i klášter s kostelem. Obnovený chrám byl po necelých patnácti letech slavnostně vysvěcen 26. ledna 1285 za účasti pěti biskupů a římského krále Rudolfa I. Habsburského. Čtyři dny na to, 30. ledna 1285, zde byli oddáni český král Václav II. a Rudolfova dcera Guta. Freska upomínající na tuto událost byla objevena v roce 2012 na ostění původní gotické fortny kláštera, odkrytém za postranním oltářem v čele severní lodi. (Obr. 20).

Před plánovanou rekonstrukcí kostela zde v letech 1987 až 1989 provádělo Chebské muzeum archeologický výzkum, který měl zjistit stavební poměry před požárem v roce 1270. Hlavní pozornost byla věnována sakristii, situované netypicky mezi chórem kostela a křížovou chodbou. Tato sakristie o velikosti 5x10 m byla dosud historiky považována na základě starobyle vypadajících neprofilovaných klenebních žeber za pozůstatek původního románského kostela (Peťas 1966, 27; Šamánková 1974, 33). (Obr. 1) Při výzkumu bylo ale na jižní zdi sakristie zjištěno zřetelné napojení dvou rozdílných, ale v jedné linii probíhajících základů, z nichž ten západní patří k původnímu kostelu a východní k prodlouženému chóru dnešního kostela. (Obr. 2) Oba základy sahají do hloubky tří metrů až na dno dosud netušeného zahloubeného objektu. Nad napojením základů se pod omítkou objevilo nárožní armování ze žulových kvádrů, které naznačovalo, že stavba uhýbá do prostoru dnešního kostelního chóru. Pokračování 100 cm širokého základu této stavby bylo v následujícím roce pod podlahou chóru skutečně doloženo. Vedl kolmo od severní k jižní zdi chóru a uzavíral na východě původní kostel. Chór je tedy stejně široký jako původní kostel, ale o 11 m delší. Protože však pod celým chórem jsou novodobé krypty, nebylo možné zjistit, zda měl původní kostel více lodí. Vzhledem k tomu, že u jeho východního závěru nebyla zjištěna žádná apsida, lze předpokládat, že se jednalo o kostel halový.

Od severovýchodního rohu původního kostela vedl zřejmě základ další kamenné zdi směrem na sever a pokračoval až pod severní zeď sakristie, na kterou navazuje křížová chodba. Téměř po celé délce byl základ zjištěn pouze v negativu, jen na styku se zdí sakristie je dobře zachovaný. Je 100 cm široký a základová spára leží 100 cm pod úrovní nejmladší podlahy. Protože severní stěnou sakristie prochází, je jednoznačně starší. (Obr. 3) Bezpochyby se jedná o část původního ohrazení kláštera, které bylo zbouráno po požáru 1270, kdy byl přestavován a zvětšován nejen kostel, ale také klášter. Nález této zdi je dalším důkazem, že dnešní sakristie nemohla být původním kostelem před ničivým požárem. Původní gotická brána vstupu do kláštera se objevila v severní lodi kostela za oltářem po jeho odstranění. (Obr. 4) Na jejím ostění byla odkryta a zrestaurována freska, zobrazující m. j. postavu se znakem českého království, což může upomínat na zdejší svatbu krále Václava II. s Gutou Habsburskou v lednu 1285. (Obr. 5) Klášterní fortna byla během přestavby přemístěna do rohu křížové chodby, tedy tam, kde je dodnes. Uvolněná plocha kolem zaniklého vstupu posloužila k pohřbívání mnichů. (Obr. 6)

Pod podlahou sakristie byla nalezena část již zmíněného zahloubeného objektu, který je evidentně starší než objekty kláštera. Jak již bylo uvedeno, základy obou kostelů jsou zapuštěné až na podlahu tohoto objektu. V hloubce tří metrů byl nalezen 1 m široký vchod s výraznou rýhou po dřevěném prahu, nad ním je nízká podesta, ke které vede osm schodů, vydlabaných do jílového podloží. Celá šest metrů dlouhá severní stěna je opatřená 60 cm silnou kamennou obezdívkou. Podesta se schodištěm je obezděná 40 cm silnou plentou. (Obr. 7) Horní část schodištní plenty s kouskem přilehlého schodu je porušená výkopem pro základ klášterní obvodové zdi. U nejvyššího schodu je kůlová jamka od zárubně dveří. Východní a západní stěna objektu jsou jen pečlivě zadlabané do jílového podloží bez obezdívky, zatímco jižní stěna, tj. protilehlá ke schodišti, která byla zjištěna pod dnešním kostelem, je obezděná. Na rovné ušlapané podlaze byla černá kulturní vrstva obsahující keramiku z počátku 13. století, především keramické zlomky pokliček, dno nádoby s velkou plastickou značkou, výlevka a okraje typické pro toto období. (Obr. 8) Jedná se tedy buď o zatím největší obytnou zemnici o rozměrech 7x6 m nebo sklep velkého domu z doby středověkého osidlování Chebu.

Sklep (zemnice) byl zasypán někdy před rokem 1240, ještě před příchodem minoritů, kteří pak museli při stavbě kostela vykopat základy až na pevné podloží v hloubce 3 m. Severovýchodní nároží jejich prvního kostela, který vyhořel v květnu 1270, je dodnes zřetelně patrné. Při jeho obnově byla původně halová stavba prodloužena o 11 m směrem na východ a opatřena pětibokým závěrem. Rovněž navazující zeď kláštera byla zbořena a mezi kostelem a křížovou chodbou vznikla dnešní sakristie, která byla používána jako klášterní kaple k bohoslužbám po dobu stavebních prací v kostele, o čemž svědčí konsekrační kříže na stěnách, zachované v několika vrstvách, a základ oltářní menzy pod oknem. Nad zazděným dveřním otvorem na severní stěně, který původně spojoval kapli s křížovou chodbou, jsou v úzkých sondách vidět fragmenty objevených fresek. (Obr. 9) Po dokončení posledních barokních úprav kostela v 18. století byla kaple definitivně upravena na sakristii. Kvůli vestavění nábytku byly osekány zděné opěrné pilíře starobyle vypadající klenby. Z původního vybavení sakristie se zachovalo LAVABO a SACRARIUM. Lavabo je umývadlo, které slouží k rituálnímu umývání rukou kněze před mší svatou a bylo zabudované v zazděném průchodu do křížové chodby. Pod ním se nachází sakrárium, kruhovou žulovou deskou zakrytá kamenná odpadní jímka, do níž odtékala z lavaba svěcená voda dodnes zachovaným cihlovým žlábkem. (Obr. 10)

Při výzkumu kostela bylo zjištěno, že jak trojlodí, tak i věž na jižní straně kostela byly přistavěny později. Ve věži, přístupné z chóru i z jižní lodi, se nacházela kaple sv. Antonína, ze které se dochovala původní okenní vitráž s erbem tesařského cechu. (Obr. 11) Věž byla přistavěna k chóru po roce 1330 v místě staršího hřbitova, což dokazují hroby nalezené uvnitř věže. Jedna hrobová jáma byla stavbou věže porušená. Uvnitř chóru se podél jeho jižní zdi nacházely kostrové hroby v superpozicích orientované západ-východ. (Obr. 12) V 17. století byly v chóru zřízeny cihlové klenuté hrobky, kvůli kterým byla podlaha celého chóru zvednuta o 40 cm proti úrovni trojlodí.

V kostele bylo nalezeno několik mincí. Ve vrstvách nad hroby pod nejstarší podlahou byl nalezen hallský fenik s rukou (Handpfennig), ražený od konce 13. do začátku 15. století, (Obr. 13) a jedna dosud neznámá dutá ražba s gotickým E na kříži (snad chebská?) ze 14. stol. (Obr. 14) Nad zásypem zemnice v chóru byl nalezen dutý chebský fenik 14. století (Castelin 1956, 80).

V lodi, ač značně porušené recentními hroby a hrobkami, byla pod základy první chrámové stavby a triumfálního oblouku opět nalezena původní sídlištní vrstva, z níž pochází dutá stříbrná mince s kráčejícím ptákem zleva. Ta byla určena chebským numismatikem p. Václavem Klímou jako vídeňská ražba 13. století. (Obr. 15)

K překvapivému nálezu došlo po odstranění hlavního novogotického oltáře. Pod dřevěným pódiem před oltářem ležel mramorový krucifix, u něhož chyběla hlava Krista a horní část kříže. Na rozpažených rukou Krista stála oltářní menza. Plastika ležela na příčné cihlové zídce, která byla postavena na klenebním obloučku uprostřed 125 cm hluboké a vyzděné, jinak prázdné jámy. Pro takové uložení snad barokní sakrální sochy se těžko hledá logické vysvětlení. Mohl by to být pozůstatek hlavního barokního oltáře Bolestné Matky Boží od Sebastiana Kaisera z roku 1689. Ten byl v roce 1828 přemístěn do čela severní lodi a na jeho místě byl postaven oltář novogotický. (Obr. 16)

K zatím poslednímu zajímavému nálezu v kostele došlo v září roku 2000. Při přípravě divadelního představení podle starozákonní knihy Jobovy v rámci festivalu Uprostřed Evropy (Mitte Europa) prohledali zvědaví techničtí pracovníci saského divadla všecko, včetně krypty pod někdejší oratoří klarisek, do níž je přístup ze severní lodi kostela. Krypta je 12 m dlouhá chodba, po jejíchž obou stranách se nacházejí kobky, vždy po deseti ve třech řadách nad sebou, které byly původně zazděné. Většina z nich byla ale již probouraná, kosterní pozůstatky byly poškozené, často vandalsky rozházené. V jedné ze spodních kobek našli technici stříbrné mince z doby Třetí říše. Včasným zásahem pracovníků muzea se podařilo zajistit celý poklad, který obnášel 252 stříbrných dvou a pětimarek, ražených do roku 1939. Mnohé byly ještě zabalené v bankovních ruličkách. Kdo sem peníze v průběhu války ukryl, zůstane asi navždy tajemstvím. Každopádně mu válka zabránila v tom, aby si poklad vyzvedl.

Kostel zasvěcený Zvěstování Panně Marii je dnes majetkem města Chebu a postupně restaurován.

Literatura:
Castelin, K. 1956: Chebské mincovnictví v době grošové (1305–1520). In: Numismatický sborník III, 73-113
Klíma, V. 1961: Chebské brakteátové feniky. In: Numismatické listyXVI, 131-135
Líbal, D. a kol. 1973: Cheb, soubor býv. Kláštera františkánů a klarisek. Stavebně historický průzkum
Peťas, F. 1966: Historické město Cheb. In: Cheb, městská památková rezervace a hrad. Praha
Šamánková, E. 1974: Cheb. Praha
Šebesta, P. 1989: Nové příspěvky ke stavebnímu vývoji Chebu. In: AH 14/89, 123-130
Šebesta, P. 2001: Poklad v klášterní kryptě. In: Sborník Chebského muzea 2000, str. 167-170

 

 

Obrázky