Vodárna

EJ 1912

Stavba nového vodovodu

Protože město Cheb pociťovalo nedostatek vody v nově postavených výše položených částech města, neboť vodní nádrže dosavadního vodovodu se nacházely níže, muselo najít nové prameny a postavit nový vodovod, na jehož stavbě se právě pracuje.

K tomuto zásobování vody bylo vhodné jen okolí Vlaštovčího mlýna a krajina v rozvodí u bavorských obcí Münchenreuth a Pechtnersreuth. Z městského majetku se dala voda použít jen z údolí zvaného Kuhstall ve vsi Horní Hraničná a také z revíru Buchbrunnen tak zvaná Brandelwiese, Silberbruch a Pfalzhauquelle. Ostatní voda byla odebrána z luk v Bavorsku, které patří městu Chebu, a z královského bavorského lesa. Královským bavorským státem přidělené prameny schirndingského revíru jsou výměnou za vodu dodanou městu Tirschenreutu městem Chebem z městského revíru Hochwald-Tillen. Prameny zachycené za rozvodím v obcích Münchenreuth a Pechtnersreuth jsou rovněž náhradou za vodu z pramenů z revíru Neualbenreuth-Breitenbrunn pro Waldsassen. Takzvaný Plossův pramen koupila chebská městská obec od majitele Plosse ve Waldsassenu. Město Waldsassen zakoupilo od královského bavorského lesního eráru pro město Cheb Heiligenbrunn.  Tyto obzvláště vysoko ležící prameny vedou přes rozvodí mezi Buchbrunnbachem a Veissnitz na nejvyšším místě 200 m dlouhým a 4 m hlubokým průkopem a u Buchbrunnu se spojují se skupinou Buchbrunn, která se skládá opět z Buchbrunnu, pramenů Zintelwiese a jednoho pramene v královském bavorském lese, a vedou do tlakové nádrže u takzvané Brandelwiese.

Královský bavorský lesní erár předepsal místo pro odběr vody u Buchbrunnen. S ohledem na mnoho turistů, kteří toto idylické místečko navštěvují, postavili na místě bývalého pramene Buchbrunnen pavilon, jak ukazuje náš obrázek. Tady samočinně vytéká pitná voda. Tato voda však není z pramene, nýbrž z vodovodu z rozvodí.

Do tlakové komory u Brandelwiese ještě přitékají prameny z městských dlouhých luk ze směru takzvané „Tlusté jedle“. Odbočka od tlakové komory této velké skupiny vede až k ústí části Kuhstallu u potoka u Vlaštovčího mlýna. Na tomto místě je také přivedena voda z Kuhstallu. Spojené rozvody o světlosti 30 cm jsou litinové a vedou kolem Vlaštovčího mlýna přes vesnici Dolní Hraničná a kolem Zelené hory do vysoké nádrže u tzv. „Matky Anny“ na hornopelhřimovské silnici. Tato nádrž je ve výšce 521 metrů nad mořem, takže je ještě o 10 m vyšší než nejvyšší bod Špitálního vrchu a je o 12 m výše než tzv. Fischerova kaple na silnici do Wiesu. Touto výškou je zajištěno zásobování vodou všech výše položených bodů města a širokého okolí Chebu. Vodojem pojme 1500 m³ vody a v tomto místě je zachyceno více vody než ve všech nádržích dnešního vodovodu. Tento vodovod může být v budoucnosti rozšířen připojením výše položených pramenů, nebo zvětšen přívodem níže položených pramenů v majetku města. Je tu předpoklad, že město Cheb má zajištěno zásobování vodou pro příštích 50 let.

Zachycení pramenů a vodovod provedlo město Cheb až do vodárny ve vlastní režii. Položení vodovodních trubek od vodárny až k vodojemu a jeho vlastní stavba, jakož i přívod do města, bylo zadáno stavební firmě Adolf Niklas v Teplicích. Celkové stavební náklady se předpokládají ve výši 600 000 korun. Přebytek ve vodojemu je přiváděn do dnešní horní nádrže a odtékající nespotřebovaná voda odtéká do spodních pásem. Kromě toho je ve městě zřízeno pojistné zařízení, které v době velké spotřeby nebo zase v případě vysokého tlaku může použít všechny ostatní rozvody. Vydatnost zachycených pramenů je vzdor dlouhé době osmi měsíců bez deště stále ještě vydatná. Kvalita vody je výborná a město Cheb bude mít po otevření vodovodu cennou, nezávadnou pitnou vodu. Protože zachycená pramenitá voda, jako každá voda v naší oblasti, je poměrně uhličitá, počítá se s vybudováním zařízení, které zbavuje vodu železa a zamezí zanášení rozvodů.

Aby se vyhovělo naléhání obyvatel Dyleňské a Písečné ulice a také potřebám nové nemocnice, byla nutné vybudovat vodovod už v roce 1910. Zachycování pramenů v údolí Kuhstall však mohlo začít až koncem listopadu 1910, protože ještě nebyla uzavřena dohoda s Královským bavorským lesním erárem a Úřadem vodního hospodářství v Mnichově ohledně odškodnění bavorských mlynářů. Zachycování pramenů u Buchbrunnen, Zintelwiese a tzv. Langenwiese bylo zahájeno začátkem roku 1911 a dokončeno v červenci. V této době byla jednání v Bavorsku tak daleko, že se mohlo začít s podchacením pramenů Heiligenbrunnen a Plossquelle. Protože se ale odvolal mlynář od potoka u Vlaštovčího mlýna, došlo ke zpoždění při zadání prací pro výstavbu vodojemu a položení rozvodů. Rovněž tak obnova městského zastupitelstva zpozdila zahájení stavby o několik měsíců, takže teprve koncem září 1911 se mohlo začít s pokládáním rozvodů a stavbou vodojemu. Přirozeně závisí na počasí, zda se v této zimě dokončí stavba vodojemu, či zda po dostavení přívodního řádu může být spojen dosavadní vodovod s novým, aniž by bylo nutno používat zapojit ještě nedokončený vodojem. Za tohoto předpokladu bude možné vodu z nového vodovodu již v půli ledna roku 1912 napojit na městskou síť. V každém případě bude koncem května 1912 celý vodovod dokončen.

O velikosti tohoto vodovodu si můžeme udělat představu, když pomyslíme, že nejvzdálenější pramen od města měřený vzdušnou linií je vzdálen devět kilometrů, ve skutečnosti s oklikami, které musely být při pokládání rozvodů učiněny, je vzdálenost 14 kilometrů. Všechny prameny vytékají na lesní ploše o rozloze devíti km², jejich odtoky směřují většinou na sever a s výjimkou Kuhstallu mají mírný sklon. Nejvyšší pramen, takzvaný Bäumlbrunnen, vzdálený 1,5 km od poutního kostela Kappel severním směrem, je ve výšce 535 metrů. Chebské nádraží je ve výšce 463 m, ulice ve středu před novou nemocnicí má kótu 486, horní náměstí u pomníku císaře Josefa 455,5 m, takže nejvyšší pramen je o 130 metrů výše než horní náměstí.

Dokončením tohoto vodovodu budou plně odstraněny všechny vodní kalamity v Chebu.

(EJ 1912,261-264)

Eger 1931

Zásobování vodou 

 Vodovod mělo město vybudovaný již poměrně brzo. Voda se sváděla z více pramenů na západě a jihozápadě města do Chebu a rozdělovala se do různých ulic a náměstí. Ale moderní zařízení vyhovující všem hygienickým požadavkům to nebylo a ani nedodávalo pro město dostatečné množství vody. Prameny byly jen povrchně podchyceny a voda se přiváděla dřevěnými trubkami do určitého počtu kašen ve městě. Neexistoval princip vytváření zásobních nádrží a úsporné spotřeby, ani snaha chránit přiváděnou vodu před vnějšími vlivy tepla a chladu a před průnikem dešťové vody. Neexistovaly rovněž poznatky o tom, že rozkladem vodovodních přívodů se do vody mohou dostat organické a neorganické látky. Ale pokrok medicínských a chemických vědomostí, jakož i úspěchy techniky vedly během 19. století k naprostému obratu v oblasti zásobování pitnou vodou. Také Cheb se tedy musel postarat o nový vodovod, který by odpovídal novodobým požadavkům.

Podnět k tomu dala stavba Smrčinské dráhy z Norimberka do Chebu počátkem osmdesátých let minulého století. Hluboký a dlouhý zářez dráhy na jihu a jihozápadě města omezil částečně dosavadní přívod vody, takže podle měření v roce 1878 vykázal jen sotva osm litrů za vteřinu, z nichž ještě podstatná část utekla bez užitku do kašen. Na hlavu města se 17 000 obyvateli zbylo jen kolem 40 litrů vody denně. Tedy množství vody, které nestačilo městům ani v době, kdy byla spotřeba daleko menší. Proto byla chebská obec donucena okamžitě přistoupit ke stavbě dosavadního vodovodu a jeho rozšíření. Finanční základ pro provedení prací byl dán tím, že bavorská správa dráhy vyplatila městu 100 000 marek jako odškodnění za úbytek vody způsobený stavbou železnice. Úkol byl vyřešen tím způsobem, že prameny byly hlouběji podchyceny, dřevěné potrubí vyměněno za železné, otevřené kašny nahrazeny zavřenými a že konečně voda z pramenů byla svedena do 2 vodojemů, každý o objemu 800 m³ ve výšce 494,4 m, popř. 471 m, z nichž teprve je voda rozdělována. Proto bylo město pro zásobování vodou rozděleno na dvě části: horní pásmo, jehož nejvyšší bod byl ve výšce 469 m na Gregorienplatzu (dnes Hwiezdoslavovo náměstí), takže vodní nádrž ležela ještě o 36 m výše, a dolní pásmo s nejvyšším bodem v Gschierstrasse (dnes ulice Hradební) 459 m vysoko nad mořem, takže výškový rozdíl proti nádrži byl 12 m. Výkon tohoto prvního moderního vodovodu v Chebu je podle nejnovějších měření 7,55 litrů za vteřinu, z nichž připadá do dolní nádrže 3,12 a do horní nádrže 4,43 litrů za vteřinu. Během prvních let byla na všech pramenech změřena vydatnost kolem 9 litrů za vteřinu.

Je pochopitelné, že takové množství při růstu a modernizaci města dlouho nevystačilo, zvláště za suchých let byl pociťován citelný nedostatek vody. V suchém létě 1893 tento případ nastal a obec byla nucena, tak rychle jak jen bylo možné, začít stavět nový vodovod. Rychlé odstranění tohoto nebezpečí bylo odstraněno stavbou druhého vodovodu v nízkém pásmu zachycením pramenů na severním úpatí Zelené hory u Dřevěného mlýna a Tůní. Samozřejmě tyto prameny leží tak hluboko, že přirozený spád může zásobovat vodou jen nejnižší části města, zatímco se stavby šíří stále více do vyšších poloh u nádraží a ve čtvrti Horní brána. Proto se musela voda sbírat v dole ležící nádrži o objemu 380 m³ ve výšce 444m  a čerpat do výše umístěných nádrží v horním a dolním pásmu. Tento vodovod byl postaven roku 1894. Městu dává vodu jen nepřímo, neboť naplňuje nádrže v horním a dolním pásmu. Tento druhý vodovod poskytoval 8,6 litrů za vteřinu, v roce 1929 pak 9,64 litrů za vteřinu.

Zásobování Chebu vodou bylo zlepšeno v roce 1910 výstavbou horního pásma. Prameny zachycené na svazích Zelené hory u bavorské hranice jsou přiváděny do vodojemu ve výši 521 m na úpatí sv. Anny nad Myslivnou.  Vodojem zachytí 1000 m³  vody, měřený přítok v roce 1929 byl 9,41 litrů za vteřinu.

Podle toho je výkon dosavadních vodovodů, měřený u přítoku k nádržím na podzim 1929, 26,6 litrů za vteřinu. Celková délka rozvodů všech vodovodů města Chebu, od pramenů k nádržím a od nich k výtokům v domech a kašnách, činí 37,8 km.

(Eger 1931,138-9)