Karl Huss *3.1.1761 - †19.11.1838

Syn mosteckého kata Pavla Hussa. Otcova snaha nechat svého syna vystudovat gymnázium narazila na nenávist místního občanstva a předsudky doby. Výsměch spolužáků a šikanování učiteli donuti­ly nadaného jedenáctiletého Hussa k odchodu ze školy. Znamení ´nečestného´ původu a neplnoprávného člena občanského společen­ství nesl Huss celý život. Dočkal-li se k stáru uznání a úcty, nebylo to změnou dobových názorů, ale vynutil si je svou pílí, vzdělaností, svým životním postojem prodchnutým velkým morálním patosem a občanskou hrdostí.

Po útěku ze školy byl Huss vyučován soukromými učiteli a roz­hodl se po otcově vzoru pro povolání kata. V 15 letech vykonal první popravu, jako osmnáctiletý katovský mistr odchází na zkušenou do světa. V létě 1779 přichází do Chebu, kde byl městským katem jeho strýc. Zde zůstává Huss přes rok a provádí za přestárlého strýce tři popravy, při kterých prokázal svou zručnost a mistrovství.

V dubnu 1781 se Huss vrací do Chebu natrvalo a přebírá uvol­něné místo městského kata, které zastával dalších 47 let. Díky rozsáhlým léčebným znalostem se brzy stal vyhledávaným zázračným léčitelem a byl volán i do místních měšťanských rodin. Zde se seznámil s dcerou pekařského mistra Eberla, kterou si po dobro­družném únosu z rodičovského domu (a přes trvalý odpor rodičů) vzal za ženu. Dvojice Sofie a Karl, jak sebe a svou ženu označuje Huss ve svém vlastním životopise, žila jen pro sebe a v ústraní, neboť ´jejich osobám nepatřila vážnost´. Toto vyčlenění ze společnosti symbolizovalo i umístění chebské katovny u městských hradeb. Přesto nebylo počátkem 19. století význačnějšího návštěvníka Chebu, který by nechtěl navštívit malý hrázděný domek vedle Mlýnské brány pod hradem. 

Huss využil vnucené společenské izolace ke studiu a sebevzdě­lávání. Ze starých mincí, které dostával za léčení, začíná vy­tvářet numismatickou sbírku, jako autodidakt se věnuje mineralogii a vybranými kolekcemi minerálů z Chebska zásobuje přední evropské kabinety i soukromé sběratele. Profesoři poetiky a historie z Cheb­ského gymnázia A. Grassold a A. Libscher zasvěcují Hussa do zá­kladů historie,

Huss sbírá doklady k dějinám města a zachraňuje ohrožené starožitnosti. Chebská katovna se postupně mění v malé muzeum. Díky lázeňským hostům se rychle šiří pověst o význačném sběrateli a vzdělaném katovi, berlínské noviny píší o chebské ´pozoruhodnosti´, s Hussem navazují korespondenci význační učenci a prohlídka jeho sbírek patří k společenskému programu lázeňské honorace. Neudiví proto, že pravidelným návštěvníkem tohoto první­ho chebského muzea se stal při svých četných lázeňských pobytech i největší německý básník J. W. Goethe.

Huss nebyl ovšem jen sběratelem. Jeho všestranné zájmy a schopnosti jej brzy přivedly i k badatelské činnosti v regionální historii a národopise. V letech 1797-1828 sepisuje obsáhlou, čtyřdílnou kroniku města Cheb, která představuje, především pro období, které Huss zaznamenává jako současník, cenné dobové svě­dectví. Vedle faktografické hodnoty je tak Hussova kronika dokla­dem autentické, osobitě zaujaté a kritické výpovědi o životě města. Z Hussovy zaujatosti pravdou vzniká i jeho spis O pověrách, ve kterém jsou systematicky seřazeny a vysvětleny nejrůznější proje­vy pověrčivosti, jak je osobně na svých cestách Chebskem poznal. Huss nesmiřitelně odhaluje různé šarlatány, mastičkáře a zaříká­vače. Z podtextu celého spisu, kde rozlišuje mezi pravou pomocí a podvodem, je zároveň zřejmé, že jde i o vlastní obranu, neboť jako léčitel byl neustále napadán úředními apatykáři a ranhojiči. Společně s pojednáním o chebském kraji patří tento rukopis nes­porně k zakládajícím etnografickým pracím z Chebska.

Huss byl zároveň i zdatným kreslířem. Jeho kolorované ilu­strace kroniky, vyobrazení budov a památek z rukopisu o pamětihodnostech Chebu i jeho kresby ze soupisu chebských erbů jsou dodnes dobovým dokladem nechtěného kouzla vyobrazení i nedoceni­telným ikonografickým pramenem.

Méně známé jsou četné Hussovy pokusy o meditativní eseje a básnickou tvorbu. A právě v nich se nejzřetelněji projevuje veli­kost i rozpornost této pozoruhodné osobnosti, posledního chebské­ho kata a zázračného léčitele, a zároveň prvního novodobého sbě­ratele a muzejníka, kronikáře a kreslíře, esejisty a básníka. Spisovatelská část jeho pozůstalosti nám Hussa přibližuje ve vy­hraněné podobě jako typickou postavu rozporné doby přelomu 18. a 19. století. Vášnivý moralista, ponořený v hluboké religiozitě, je zároveň i kriticky osvíceným pozorovatelem své doby.

V roce 1824 umírá Sofie a stárnoucí Huss žije další tři roky samotářsky ve své katovně. Starosti o zachování sbírek jej vedou k tomu, že je nabízí městu ke koupi. Chebská rada, vedená purkmis­trem Totzauerem v duchu racionální modernizace města, nemá o Hus­sovu sbírku zájem. Prostřednictvím magistrátního rady J. S. Grünera, kterého znal ze společných setkání s Goethem a který patří rovněž k prvním vlastivědným badatelům Chebska, se Huss obrací na kníže­te Metternicha. Ten souhlasí s převzetím sbírky a je podepsána smlouva, podle které získává Huss za svou sbírku doživotní rentu 300 zlatých, volné bydlení s otopem a místo kustoda zámeckých sbírek.

V květnu 1828 odváží Huss na čtyřech vozech, naložených 21 bednami, všechny nashromážděné sbírky k dějinám města Cheb do Kynžvartu. Během tří měsíců zde instaluje své sbírky a stává se správcem jednoho z prvních zámeckých muzeí. U tohoto naplněného životního cíle, věnovat se sběratelství a krásným vědám, mohl se­trvat ještě dalších deset let života. V 78 letech Huss umírá. Jeho sbírky a písemná pozůstalost zůstaly natrvalo v kynžvartském zámku.

Poznámka

J. Boháč (ed.), Deset obrazů z dějin Chebského muzea, 2003, s. 35-45.

Fotografie